Negero se vynořilo zčistajasna a původní nálepka „electro“ z nich spadla jak s prvním dotykem umělá řasa. Přišli ke mě v souvislosti společného hraní s Jindrou Holubcem a spolu s ním pro mě znamenají nejzajímavější seskupení řekněme z „alternativního“ rocku za poslední dobu. Náročné, původní, s ohromným nábojem.
Ostré pocity. Úporné hledání a vážná hravost, odcizení a samota civilizovaného světa. Jde to pod kůži, ale nečesaně, nezvaně a nepříjemně, tohle není rozkvetlá vůně parfému, spíš žiletka v krému, co zpívá doruda a krvácí dovnitř. Někde mezi zadumaným vokálním pobřežím Nieriky a neurvale dychtivou, krásnou klopotností Deep Sweeden. Expresivita, je to řev, co potřebuje prostor, venkovní řev, při kterém se motaj nohy hladové zvěři a něco v závětří se směje.
Obsazením rocková kapela, ale oltářem jsou klávesy, elektronické nebo analogové, piano i varhany, sampler i syntezátor. Tady je ohnisko, další nástroje jsou jen neodbytné dráty, které vám nedovolí šáhnout. Nahoře je ženský vokál, přirozený nebo efektovaný, povýšený i zemitý. Celkový dojem je ztěžklý a vážný, odkazy k osmdesátkovému undergroundu nic neřeknou tomu, jehož nové oči vidí nový svět, ale ta tíha nutí prohnout se, poslech nedá odpočinout. Za rohem jsou cítit Už jsme doma, Nierika se topí v neskutečném oparu popové melodie, zatímco Negero se tasí s dramatickými linkami jak dělanými pro filmovou hudbu.
Nepravidelné songy často napadají na jednu nebo i obě nohy, tedy pokud čekáte sloku a refrén a nějakou tu instrumentální vatu. Zneklidňující a výhrůžné, plné, syté a infikující. Tak dlouho čekala v mém srdci Alex Markulewicz na svou sestru, až jsme se dočkali. Má jiné hadry, ale zpívá podobně nahá. Ženský archetyp se rozsvítil doběla. A všude kolem je tma.
